6. 1. 2016 - 1. 3. 2016

Autor

Ryan O´Rourke 

 

Název

^+8^12 

 

Vernisáž

6. 1. 2016 od 18.00 do 20.00

Před nějakou dobou jsem se začal zajímat o rozhraní počítačového programování a malby. Má to spojitost s mým starším zájmem o „nové typy obrazů“ a hranice možností nabízených obrazovou plochou. Co je to obraz, malovaný obraz? Na určité, snad banální, úrovni jsou to barevné materiály nanesené na podkladu; vrstvy pigmentu a pojidel, jejichž rozložení je určené či ovlivněné lidskou, tedy autorovou, aktivitou při tvorbě. Co vše je možné v rámci těchto hranic? Počet možných namalovaných obrazů bude velmi vysoký, prakticky se bude blížit nekonečnu. Je těžké při hledání, vymýšlení či konstrukci obrazu najít meziprostor mezi barevným šumem a konkrétností. Obrazy vygenerované v kontextu tohoto projektu tendují spíš ke konkrétnosti, která je ale znesnadněna kombinačním algoritmem i určitou programovou náhodností: přece jen jde minimálně tušit, že vznikaly z původně konkrétních podkladů, potažmo digitálních obrazů a fotek, na kterých se většinou nacházejí stopy po uchopitelných věcech a dějích.

Prostor možných obrazů bude jistě mnohem větší než množina typických obrazů. Tento fakt má mnoho vysvětlení, jedním může být to, že mnoho obrazů čerpá z objektů a vizuálních vjemů přítomných ve světě, který je nějakým způsobem ohraničený a konkrétní a neobsahuje všechny možné vizuální stimulace. Mne vzrušuje možnost, že bych mohl na obraze uvidět něco, co nikdy nikdo neviděl.

Samozřejmě každý nový obraz je něčím novým, co nikdo nikdy předtím neviděl. Chtěl jsem ale zjistit, jestli pomocí programu lze generovat obrazy, které budou typově jiné a neočekávané. Právě pro tento účel je vhodné použít nelidský faktor, nahodilost, upuštění od lidsky kreativního vstupu v některých fázích procesu. Ten se nicméně uplatňuje jak při vytváření programu a nastavení jeho parametrů, taktéž při výběru, který z vygenerovaných obrazů uplatnit, a v našem případě také při následném uměleckém zpracování námětu.

V tomto projektu se střetly dva moje zájmy. Chtěl jsem nalézt nějakou techniku, jak programově omezit rozsah generování, ale také vnést určitý lidský vklad. Vytvořil jsem jádrový algoritmus, s kterým bude program operovat, a z jehož kalkulace vyplyne výsledný obraz. Jako lidský faktor a zároveň prvek náhody mě napadla metoda zadávání textových řetězců - klíčů - text je univerzální a obvyklá forma interakce s programy.

Program tedy funguje na základě textových řetězců zadaných uživatelem. Ten zadá řetězec o libovolném počtu znaků /alfabetické, číselné aj./, které poté program analyzuje.

Hodnota těch prvních programovým způsobem určuje, z kolika předem chystaných obrazů budou vybrána data. Hodnoty jiných znaků pak určují to, konkrétně s jakými podklady, fotkami, obrazy, které se nacházejí v cílové složce, bude operováno. Data vytažené z podkladů se posléze zkombinují takovým způsobem, že následující znaky určují, jaké operace budou prováděné, při jejich zkombinování. Některé pozice či znaky také spustí nahodilou operaci, do chodu programu je tak zaveden i faktor náhody. Proto stejný klíč nebude vždy generovat stejné obrazy. Výstupem programu je pak vygenerovaný digitální obraz, který nějakým způsobem zkombinuje v sobě informace z dvou nebo více digitálních předloh a několika operací.

Protože je mi blíž svou smyslností a materiálností malba nežli výtisk digitálního obrazu, rozhodl jsem se používat generovaných obrazů jen jako námětu k malbě. Obraz pro Galerii KIN jídelna vznikl na základě generujícího řetězce „^+8^12“. Nicméně není s ním úplně totožný, jak je u malby obvyklé, snad i samozřejmé, jde tu proto také o další lidský faktor či vrstvu interpretace umělce.

Stejně jako svět kolem nás v, kterém se člověk pohybuje má určité hranice a při výběru obrazů je tím tedy limitován. Tak i u tohoto projektu je výběr ohraničen algoritmem programu, který za nás vybírá podle vygenerovaného řetězce výsledný obraz. Tento digitální záznam by se dal přirovnat procesu vyvolávání fotografií. Po zadání řetězce následuje totiž pár sekund, během kterých se výstup generuje. Těžko předvídatelný výstupní obrázek se objeví až po chvíli, což se podobá sladce napjatému očekávání nad miskou s vývojkou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Závodní jídelna

Ryan O´Rourke pro prostor Závodní jídelny uskutečnil performance, při níž vytvořil před diváky 6 obrazů o rozměru 18x24 cm, pomocí techniky, kterou si sám vytvořil a při níž využívá generovaného obrazu pomocí počítače.  
Prvním 6 návštěvníků vernisáže byla nabídnuta účast v tomto projektu. Byl od nich vyžádán textový řetězec pomocí něhož počítač vygeneroval výsledný obraz, jež umělec nasledovně namaloval vlastní rukou. Návštěvníci si autorem vytvořené dílo ponechali. 

 

11. 11. 2015 - 5. 1. 2016

Autor

Martina Hudečková a Anne Claire Barriga

Název

LA LIGNE EN ROCAILLE

 

Vernisáž

11. 11. 2015 od 18.00 do 20.00

kurátorský projekt / Eva Skopalová

Martina Hudečková absolvovala studium na pražské UMPRUM v Ateliéru porcelánu a keramiky /pod vedením Maxima Velčovského/. Ve své práci překračuje tradiční pojetí porcelánu tím, že na jedné straně experimentuje s technologiemi, ale také náměty.

Anne- Claire Barriga je také absolventkou UMPRUM, avšak Ateliéru intermediální konfrontace /pod vedením Jiřího Davida/. Pro svá videa čerpá inspiraci z přímořské oblasti Bretaně, která je jejím rodným krajem. Moře se stalo i námětem diplomové práce obhájené v roce 2008 na pařížské EHESS /Morská vlna v surfarských lmech, pod vedením Jaquese Aumonta/.

Bordury, abstrahované vegetativní motivy, vejcovec, perlovec, mořská vlna, meandr. Ornament je vstupní branou, která otevírala cestu každodenním předmětům do sféry uměleckých a stejně i naopak ji zavírala a uváděla čistě umělecké předměty do světa předmětu příliš prvoplánových se snahou se jednoduše zalíbit. Ornament je třecí plochou, je místem, kde se tzv. vysoké umění střetává s tzv. nízkým. Dnes jsou tyto sféry spíše rozvolněné a fungují spíše jako spojené nádoby. Porcelán Martiny Hudečkové vedle videí Anne-Claire Barrigy vstupuje do nového světa a naopak, obě jsou tak svobodnými krásami.
Kurátorský projekt Evy Skopalové představuje svého druhu ornament. 

K výstavě vznikl katalog /skládačka:

2. 9. 2015 - 3. 11. 2015

Autor

Alžběta Kočvárová a Markéta Černá

Název

DOKUD TO NESPADNE

 

Vernisáž

2. 9. 2015 od 18.00 do 20.00

Studentky Ateliéru fotografie pod vedením Pavla Baňky na Fakultě umění a designu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Na první pohled zdání výjevu z každodenního života, avšak jejímž prostřednictvím nereflektujeme běžné rituály domácnosti, ale hlavně myšlenkové pochody člověka. Velkoformátové fotografie jsou metaforou na těžké životní situace, které nás nutí k hromadění emocí, přesto že víme, že hrozí jejich zhroucení. Tyto fotografie jsou tedy vizuálním zobrazení tendence lidského boje s neúprosnou gravitací, aslepoň do té doby, než si vše přiznáme, nebo prostě dokud to všechno nespadne.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Součástí výstavy je i instalace Jany Patočkové v prostorách Galerie KIN jídelna reagující na Závodní jídelnu:

2. 9. 2015 - 3. 11. 2015

Autor

Jana Patočková

Název

"V JÍDELNĚ"

 

Vernisáž

2. 9. 2015 od 18.00 do 20.00

 

Vystudovala teorii módy a oděvu na univerzitě La Sapienza v Římě, píše a bloguje na www.vyvarovna.com 
„Mám ráda jídelny. Veřejné jídelny i závodní menzy jsou prostory, kde se protíná vesmír osobní a kolektivní. Jsou to místa, kde se potkávají konkrétní vzpomínky a stávají se vzpomínkami sdílenými.“

 

 

1. 7. 2015 - 1. 9. 2015

Autor

Adéla Marie Jirků

Název

PIKNIK

Vernisáž

1. 7. 2015 od 18.00 do 20.00

Obrazem přenáším diváka v myšlenkách ze závodní jídelny na horský piknik. Malba nad výdejním oknem je tu určitou nadstavbou samotného děje, který se odehrává v čase oběda. Pro archetyp ozdravné vyhlídky mi byla inspirací Valašská krajina, můj symbol rodiny a prázdnin. Vycházím ze směsi vzpomínek a nálad, pocitu syrovosti a útulnosti. Nehledám realistické zachycení krajiny, ale snovou atmosféru místa, kde prostor tušíme až při přivření očí.

Adéla Marie Jirků začala vysokoškolská studia v ateliéru Ilustrace a grafi ky u Juraje Horváta /UMPRUM/, odkud se po roční stáži na Champs de la peinture u Prof. Bartoliho /ESBAM v Marseille/ přesunula do školy Prof. Lindovské neboli Grafi ka I /AVU/, kde také diplomovala.

4. 5. 2015 - 1. 7. 2015

Autor
Martinka Bobrikova & Oscar de Carmen

Název
SUPERFLUOUS IDENTITY II

Vernisáž
4. 5. 2015 od 18.00 do 20.00

Dvojportrét Hanse Burgkmaiera s jeho ženou Annou od renesančního malı́ře Lukase Furtenagela je výchozím bodem celé úvahy nad prací, kterou pro Galerii KIN jídelna připravila autorská dvojice Martinka Bobrikova a Oscar de Carmen.

Místně specifická instalace vychází z motivu mementa mori, které svůj dopad v tomto díle rozšířilo z konkrétních jedinců, tak jak je vidíme na obrazu ze 16. století, na celé lidské společenství západního světa. Jedinec je úzce provázán s přednastavenými systémy společnosti, ve které žije. Personifikace problému je jen stěží možná /i když se nám zprávy v hlavním vysílacím čase snaží prokázat opak/. Pro prvotní porozumění celého problému, je třeba jej nahlížet v obecné rovině. Dílo je mementem mori současného ekonomického modelu.

I předchozí práce této dvojice sensitivně reflektují nálady ve společnosti, politice a ekonomii; s výrazovými prostředky pak autoři zachází v symbolické rovině. Nemateriální charakter jejich prací je provázán s osvobozujícím přístupem k tvorbě díla. To vzniká velmi často /jako i v případě Galerie KIN jídelna/ pro dané místo a přímo na místě s opakujícím se leitmotivem zvuku. Takový přístup dovoluje i volbu svobodného nomádského života autorské dvojice. Domnívám se, že tento životní nadhled nad barevnými políčky politické mapy opravňuje dvojici vypovídat o stavu dnešní společnosti.

Superfluous Identity je rozsáhlý projekt, na kterém Martinka a Oskar pracují v rámci svého půlročního rezidenčnı́ho pobytu v Meet Factory v Praze. Na počátku rezidence bylo možné vidět první výsledek úvah nad tématem /v Brněnské Galerii Klubovna/ - bod zrodu, od kterého se odvíjí další postup a proces práce v podobě zvukových obrazů v Galerii KIN jídelna. Další, poslední, část bude prezentována na konci rezidenčnı́ho pobytu v Entrance Gallery.

Marta Fišerová 


Projekt byl částečně podpořen fondem Norske Billedkunstneres Vederlagsfond.

4. 3. 2015 - 3. 5. 2015

Autor
Petr Gruber

Název
Liškův les

Vernisáž
4. 3. 2015 od 18.00 do 20.00

Název výstavy vzešel z jistého myšlenkového pozadí, které je smyslem fungování galerie a souvisí s príbehem ukradeného obrazu malíře Karla Lišky. Na tomto obraze byla zachycena budova Koh-i-nooru z nedalekého kopce Bohdalec. Přistoupil jsem k této skutecnosti velmi jednoduše a sice, že jsem se pokusil dostat na místo, odkud Liška obraz maloval. Můj zájem však nebyl rekonstruktivní, tedy nehledal jsem fyzické místo, ale spíš jsem se nechal inspirovat novými podněty, které les na Bohdalci nabídne a vytvořit novou skutečnost, kterou jsem se snažil přijímat. Ani původní podoba Liškova obrazu není zdokumentována a je jen spekulativní. Nešlo mi ani o směr pohledu z místa, odkud jeho malba vznikla.

Pracuji dlouhodobe s přírodou, jakýmsi přírodním duchem a výběr tohoto tématu nebyl náhodný. Snažil jsem se motivy nasbírat cestou na místo a vytvořit pár skic. Les jsem zkoumal za ruzných světelných podmínek a snažil se dotknout vnitřního pocitu z místa. Tento dojem utvářel i vítr ohýbající větve stromu a šelestění listí, stupně naoranžovelých odstínu barev nebo teplé únorové polední svetlo za zády. Pro výsledný obraz jsem zvolil velkoformátový akvarel, který by měl též být experimentem pro mne jak zvoleným formátem tak systémem přípravy obrazu.

Rám, který na místě ukradeného obrazu zůstal mi posloužil jako doplněk uchopení výsledné instalace. Bílé místo rámu v šedé stěně se tohoto skutku má dotknout a zároveň vytvořit nový rám pro vzniklý obraz.